Prosinec 2010

Poezie z jiných šuplíků

20. prosince 2010 v 10:09 | Skřítě výběr z tiskovin |  Bibliofilie

Stanislav Kostka Neumann

výběr z Knihy lesů, vod a strání


Adamov tak, jak ho vidí
většina neznalých lidí.

Tam, kde město počíná

Ze starých topolů tu prší srdce sivá
do řeky zkažené mdlou špínou předměstí,
v níž továrenský kal a barva nepravdivá
zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti.

Tok teplých odvarů a splašek ustálených
lesklými žilami mdlá žíhá samota;
ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných
plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá.

Jak zpustnlý hřbitov tu i dno je zenuctěno,
kde mrtvá koťata se jistě válejí;
puch stoupá soumrakem, a vše je zachmuřeno,
když tudy otroci jdou domů z galejí.

A umírání sil je tady teprv smutné,
tak jako renouveau je k pláči žalné tu;
Jen zima přijde sem jak smilování nutné
a hanbu ukryje v svém bílém sametu

snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani,
že také tenhle kouut se někdy rozjasní...
Oh, jak je krásné teď tam u nás umírání,
kde vrchy planoucí o zašlém létu sní

a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily,
teď v nacha ve zlato svých lesů vdechují -
oh, jak je svěží teď a jasně rozpustilý
tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují

od rodných břehů vrb a olší listí sváté...
Zde je v še prokleto a zhanobeno však,
vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté
i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak.

A místo pryskyřic a lesů bílé páry
již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu"
před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary
kout země zchátralé a zmírající tu.

Ani den bez hádanky

12. prosince 2010 v 20:15 | Skřítě |  V zajetí zaujetí
Poslední dobou jsem se vrátila k několika věcem, které mi dřív byly blízké. Týkají se mého dětství a návrat k nim je zároveň příjemnou vzpomínkou na milované věci.
Proč se o takové vzpomínky nepodělit?
První z nich jsou písničky Svěráka a Uhlíře a Dády Patrasové...je to dětinské, ale krásné a krásně se u toho vzpomíná a sní...nestydím se za to a vřele doporučuji!

Druhou věcí jsou hádanky. Na praxi mě k nim vedla lidová slovesnost, ale protože mám tyhle lidové moudrosti v oblibě (anekdoty a hádanky obzvlášť), rozhodla jsem se dávat sem každý týden jednu. Pokud to budu větět, dodám po týdnu i vysvětlení. Pokud ne, můžete v komentářích hádat a společnými silami na to jistě přijdeme.
Zde jsou první přírůstky do sbírky (vzhledem k časovým možnostem...resp. spíš nemožnostem tohoto týdne zveřejňuji některé hádanky už předem):

1) Tiše padá, padá z výšky
jako chmýří pampelišky,
na kterou už podzim dých
- a není to sníh!
(ítsil)

Seriál Já psavec konečně odstartován...

11. prosince 2010 v 13:16 | Skřítě |  Já (P)SAVEC
Každý začátek je těžký, říká se. V tomto případě je tomu však spíš naopak...pro mě jsou nejtěžší konce. Čeho? No přece příběhů...
Už několik let píšu jen tak do šuplíku a vždycky to skončí stejně (nadšení - poměrně povedený začátek - odmlka - zásek - sešit s výplodem zahrabaným na dně šuplíku).
No a protože nechci, aby mi ty výplody jen tak zabíraly místo v šuplíku, rozhodla jsem se zařadit na svůj blog seriál těchto nedokončených začátků...protože i ony mají svou historii a své kouzlo a zaslouží si mou...a snad i vaši pozornost. Budiž jim tedy dopřána alespoň ta drobná radost spatřit zase po dlouhé době světlo světa.

Hned na začátek jsem se rozhodla zveřejnit svůj nejoblíbenější kousek, do kterého jsem zpočátku vkládala opravdu velké naděje. Tento příběh odstartoval sérii neúspěšných pokusů o napsání knihy...a dodnes patří k mým nejoblíbenějším.
Netuším, zda bude někdy dokončen...doufejme, že ano...nebo se snad ani nemá cenu vracet?
...inu, uvidíme :-))

PROKLETÍ MINULOSTI


Prolog

Byl jeden z těch nevlídných, sychravých zimních dnů, kdy lidé raději zůstávají doma.