Hrobník 2 - pokračování

1. února 2010 v 15:09 | Skřítě |  Já (P)SAVEC
Muzikál na motivy prozaického textu Karla Sabiny - HROBNÍK...POKRAČOVÁNÍ

13) Osudná noc


(Lékař, Klára, hrobník, vypravěč)

LÉKAŘ: "Otec se Kláro probírá,
Péče mé dále netřeba,
Lék zatím dobře zabírá,
Vzkažte když bude potřeba."

KLÁRA: " Děkuji pane nastokrát,
Co bych si bez něj počala"

LÉKAŘ: "Naději, víru nechci brát,
nemoc však sotva začala."

HROBNÍK: "Kláro kdo v chýši naší byl?"

KLÁRA: "Lékaře kníže (Vilím) přivolal"

HROBNÍK: "Na chvíli jsem jen pozbyl sil,
A teď zas abych z lože vstal."

VYPRAVÉČ: Nářadí hrobník popadl,
Kláře být doma přikázal,
a hroby čerstvé vykradl,
jmění by dceři odkázal.
Šílenstvím oči zaplály,
nedal se nikým odradit,
Vilím vše vidí z povzdálí,
a pohled ten mu bere klid.

VILÍM: "Příteli starý hrobníku,
kdo by se nadál toho,
že místo lásky k pomníku,
chceš mít jen zlata (šperků) mnoho.

Byl jsi mi dvojník v samotě,
jíž duše naše žijí,
zatím jsem ve své prostotě,
na prsou hřál si zmiji."

VYPRAVĚČ: Zatímco hrobník otvíral
za noci temné kobky,
netušil že v tom dešti stál,
Vilím skryt za náhrobky.

Náhoda znovu zasáhla,
nežli vše svěřit stačil,
nemoc jej náhle zasáhla,
osud vše zaonačil.

14) Neslavný návrat

(Vilím, služebná)

VILÍM: Na kůži promočen šat můj ach ouvej,
hej děvče svlékej plášť, boty mi zouvej,
zmrzlý jsem na kost,
snad odstonám noc,
jež mi nad hrobníkem poskytla moc.

Jak jen s ním naložím
a co mu povím?
Až nemoc vyležím
mnohé se dovím.

SLUŽEBNÁ: Horečkou planete lékaře zavolám,
že z lože vstanete,
o to se postarám.

VILÍM: Zavolej Kláru sem, hrobníka dceru,
řekni že do služby k sobě ji beru.
Hrobník je šílený, újma jí hrozí,

SLUŽKA: o tom už vypráví dvořané mnozí.

Poslušná budu však měla bych lát,
myslíte na jiné když máte spát.
Běháte po nocích, to vědí mnozí,
neštěstí chodí tu, co když vám hrozí?

VILÍM: Na tom teď nesejde, přiveď ji sem,
po mě ať slehne se třeba i zem.

SLUŽKA: Rouhání to se vám nevyplatí,
snad vás Bůh za tohle nezatratí.

15) Vilím ochořel

(Klára, hrobník, Vilím, vypravěč)

KLÁRA: Kníže si mě žádá na smrt ochořel,
HROBNÍK: doufám, že tvůj cit už k němu dohořel,
KLÁRA: otče vím já neporuším přísahu,
znáte přece dobře moji povahu.
HROBNÍK: Běž jej tedy ošetřovat rukou svou,
věřím, že do zítřka bude na nohou.
KLÁRA: To doufám též…

…Není to lež…
A já si už myslela, že jdou jen fámy,
horečka a zimnice však zmítá s vámi,
teplý čaj vám uvařím svůj bylinný,
VILÍM: Stačí mi tvůj úsměv vlídný, nevinný.
Za ruku mě drž a vůbec nepouštěj,
věřím, že v tvé péči hned mi bude hej.
Zde máš za ni prsten s okem rubínu,
KLÁRA: plete se vám jazyk jako po vínu.
Jak bych mohla za tu službu přijmout dar,
jde mi jen o vaše blaho, o váš zdar.
VILÍM: Skromná duše neodmítej odměnu,
KLÁRA: O život jde, tak se neptám na cenu.
Urazíte kníže moje úmysly,
VILÍM: No tak na ně Kláro chvíli nemysli.

VYPRAVĚČ: Přijala ten šperk a s pláčem odběhla,
neboť citům zrádným opět podlehla,
a zatímco prsten z prstu stahuje,
lékař už se o Vilíma strachuje.


16) Já citům podléhám
(Klára)

Já s hrůzou uléhám, neb citům podléhám
a za sny neručím, i když jim poručím,
tak chtějí se mi zdát.
Já nechci dál se ptát, zda vážně mám se bát,
že probudím svůj cit, až přijde jitřní třpyt,
a dám mu víc než smím,
jen tomu rozumím, že srdce chce být s ním,
a nechci dál už lhát a rozumu se bát,
tak co jen dělat mám?
Je stále tady sám, když lásku svou mu dám,
tak možná pohrdne, pak city záludné,
už nechci více znát.
Má mě rád?

17) Lékařský rozsudek
(vypravěč, lékař)

VYPRAVĚČ: Dech měl už měkký jako pel,
a lékař řekl:
LÉKAŘ: Bohužel,
srdce jeho dozvonilo,
kéž by tělo ztuhlé žilo,
byl bych věru raději,
ztratil jsem však naději.
Kéž bych směl smrti zavřít krám,
co však já zmůžu v boji sám,
kéž bych tu s kosou přelstít směl,
co je to Bože za úděl,
když srdce mladé umlčí,
ta temná ruka umrlčí.
Nemohu za ním jít už dál,
hranici stínu překonal,
už ve svém nitru,
sbohem dal jitru,
vzal se všech nadějí…
sám pad bych raději.
Proč jenom Pane právě on,
vždyť srdce míval jako zvon,
proč svojí pěstí
zdrtils mé štěstí,
a z téhle nemoci
nesmím mu pomoci,
jen trpký úděl nes,
proč zemřel právě dnes?

18) Kdo za smrt může?
(Klára)

Vilím zemřel? Ach můj Bože, vždyť tu se mnou hovořil,
byla jsem u jeho lože, je to pane jen pár chvil.
Kdo za to může?
snad planá růže,
jež zvadla tento den,
zabila krásný sen,
můj sen…
o štěstí, o kráse, o lásce dvou,
k níž bílé hrdličky vrkáním zvou,
pečeť mé přísahy zlomena jest,
kde je má rozvaha, kde je má čest?
Proč srdce dotlouklo jako ten zvon,
co lidem zvěstuje, že zemřel on,
jehož jsem hýčkala v srdci svém já,
není to nakonec snad vina má?
To já ho zabila,
city mé prokleté,
přinesly chorobu
na hlavu knížete.
Otec mě varoval
a já zas podlehla,
Kéž bych jen místo něj
do hrobu ulehla.
Musím zlou novinu otci teď říci,
Vilím už nepozná citu v mé líci.

19) Pohřeb Vilíma
(sbor, vypravěč)

SBOR: Zemřel Vilím, milý kníže,
Přistupte, ach pojďte blíže.
rakev černé sukno halí,
před smrtí jsou lidé malí.
Nemoc krutá nit přetrhla,
plamen sfoukla, číši svrhla,
síla temná, jež čas sčítá,
na západě pro ni svítá.

Ref.: Zní zvony zní, jako nářek polední,
spí Vilím spí, už ho nic neprobudí.

VYPRAVĚČ: Pohnutím se lidé chvějí,
ženy pláčí, teskně pějí,
hrana pro něj dnes jen zvoní,
že už k růži nepřivoní.
Prsty už květ nesevřou,
brány nebes otevřou.

Ref.: Zní zvony zní, jako nářek polední,
spí Vilím spí, už ho nic neprobudí.

SBOR: Na své lodi dál smí plout,
kam ach kam jej strhne proud?
Z prachu vzešels, s ním se sblížíš,
kameni, jak prsa tížíš!
Slzy jej už nevzkřísí,
v hlínu soli přimísí.
Tajemný náš, dobrý vládce,
zemřel mlád a žil tak krátce!
Za života chodil sem,
navždy spjat je s hřbitovem.

VYPRAVĚČ: Hrobník jediný jej znal,
teď aby jej pochoval.


20) Naděje umírá poslední
(Vypravěč)

Jiskřička naději do srdce sije,
Smrt ještě nepřišla a Vilím žije!
Rukou svou už po něm sáhla,
zpátky však od něj ji stáhla.
A on vnímá, slyší nářky,
upřímné a bez přetvářky,
nemůže však pohnout lící,
živý - mrtvý,
jako spící.
Chtěl by hnout se,
chtěl by zvolat,
strnulost však nelze zdolat.
Křičí to v něm: "lidé žiji!"
rakev už se hřeby sbíjí.
Zvuky zvenčí znějí z dáli,
jak by se mu sny jen zdály.
A v té těžké snové mdlobě
zůstal sám ve ztichlém hrobě.

Odešel už nářek s davem,
noc přikryla hřbitov hávem.

A tak Vilím nevěda, zda za dne či noci,
leží v rakvi omráčen, není mu pomoci.
V rodinné hrobce tam s mrtvými předky,
titul mu nic platný není, co však zlaté tretky?

21) Návštěva
(Vypravěč, Klára)

VYPRAVĚČ: Dveře hrobky otvírá kdos s tichým skřípotem
Měsíc dovnitř dotírá jak štěně za plotem,
Lehké kroky k rakvi jdou jimž Vilím naslouchá,
Kéž jen ruka poslechne a zevnitř zabouchá.
Úsilí však marné je jen smysly vnímají,
Klára se sem vplížila jak zloděj potají.
Chce tajemství se zbavit už,
teď smí ho přece znát,
ten milovaný mladý muž,
jež měl by v rakvi spát
věčně spát.

KLÁRA: Vilíme kvůli mně Smtka tě zkosila,
to pro cit, který jsem v srdci svém nosila.
Přísahu neplníc na tebe myslila
co jsem jen pro tvou smrt, co jsem jen zkusila.
Byl jsi mi vším to ty měl jsi mou lásku,
pro níž bych život svůj dala i v sázku.
Pokušení zbavena jsem soudcem krutým z hůry,
navždy bude přicházet jen jako noční můry.
Dál musím nést, ten krutý trest.
Já boha usmířím a v klášter zamířím.
Mrtev jsi, srdce tvé zůstane tvrdé,
lásku jsi nepoznal pro city hrdé.
Lidem jsi důvěru odmítl svěřit,
jak bys mi kníže můj lásku měl věřit?
Pro ni snad umíráš ač jsi jí nežil,
kéž ty bys kníže můj místo mě přežil.

Někdo sem jde a já musím se skrýt,
vidět mě nesmí tu u rakve dlít.

21) Zásah z hůry
(Hrobník, vypravěč, Klára)

Vilíme příteli můj, i na tebe už došlo,
láska, teď i přátelství to všechno jen tak pošlo.
Jó hrobník ten osud svůj má smrtí podepřen,
život pro něj temná noc a smrt zas jako den.
Smrt je pro něj chléb i sůl i když mu všechny bere,
dnes před branami do ráje ti Petr prádlo Pere.
Tam se ale nesejdem mě čeká jiná cesta,
jsem hold zrozen pro peklo, já z jiného byl těsta.
Tys byl věru dobrý chlap, však co je ti to platno,
když tvůj život mladičký teď (už) spolklo nenávratno.
Na konečné stanici se vystupuje pane,
nepomůžou na líci už ani slzy slané.
Tehdy taky nepomohly když jsem ženu ztratil,
Věnceslav však rukou mou za hříchy svoje platil.
Byl to věru (otec tvůj byl) neznaboh co svedl moji ženu,
jaký život zrádcův má pro soka jeho cenu?
Lebka tato dodnes visí v síni mojí šeré,
z ní si Klára k pokoře své příklad dobrý bere.
Pomíjivost krásy světské na ní dobře vidět,
dřív se jí snad chlubíval a dnes se musí stydět.
Bohatství jen v duši dříme ne ve zlatých skvostech,
co si z nich však vezme ten co smrt ho mrazí v kostech.
Kláru s láskou vychoval jsem,
né pro syna zrádce,
to by bylo k historii jedné vraždy krátce.
Proč jsem tady, vlastně že chci Kláře věno dát,
proč by mělo v hrobě navždy s nebožtíky spát,
zaopatřím dceru svou a duše pokoj získá,
chudoba a dřina tvrdá ať jí není blízká.

VYPRAVEČ: Hřeby z rakve vypáčil a víko odsunul,
nebožtíku do tváře naposled pohlédnul.

HROBNÍK: Že ses chlapče nepotatil byls mi jako syn,
odpustíš snad jedou starci jeho hrozných vin,
svědomí mě málo souží, přítel - ne přítel,
ať tvůj poklad živým slouží, tady by jen tlel.

VYPRAVĚČ: A tak hrobník sebral zlato z hrdla knížete,

KLÁRA: Zlato chladné, zlato mrtvé, zlato prokleté.
Co můj otec, co jen páchá, on je šílený,
posudek ten od lékaře nebyl zmýlený.

VYPRAVĚČ: Z prstu prsten chtěl by stáhnout těžký s pečetí,
a dýku se nebál vztáhnout proti knížeti.

Zbytečně se tady zdrží, prsten drahý dobře drží,
Jiným by šlo proti srstem,
uříznout jej s celým prstem,
hrobník je však v spárech mocí (nocí),
které vládnou nad nemocí,
v pochybnostech neuvízl
a do prstu jeho řízl.
….

KLÁRA: Nééé

VYPRAVÉČ: V chvíli té se mnoho věcí událo,
o kterých se hrobníkovi nezdálo,
v nejhorších snech,
to z rakve (Vilímův) vzdech.

VYPRAVĚČ: Klára vzkřikla

KLÁRA: Bože jaks to jenom mohl dopustit,
otec můj je šílenstvím svým jako zpit
a neváhá lidem jen tak (drahým) ublížit.

VYPRAVĚČ: S Vilímem však zdá se stala proměna,
pohnul sebou v rakvi, zvedl ramena
a v té chvíli hrobník s hrůzou utekl,
neb se trestu ze záhrobí zalekl.
Vilím ale žije, právě procitl,
neví chvíli zmaten kde se ocitl.
Tvář se mu však záhy zase vyjasní,
před ním stojí dívka o níž v rakvi sní.
Klára mu zde lásku svoji vyznala,
že ví všechno na očích mu poznala.
Úlekem se třese celá, na něj zírá,
srdce se jí panikou a strachy svírá.
Nešťastná se náhle ve svých citech ztrácí,
touží po tom ať už srdce nekrvácí.

KLÁRA: pro mě už jste mrtvý pane, city stranou,

VILÍM: pochopil jsem žes neměla na vybranou,
Smrt mi jistě odpřísáhla odvetu,
taky mi však dala křídla k rozletu.
Že jsi ze své číše lásky upila,
Smrtka o tvé city kosu ztupila.
Přísahalas a já ti též přísahám,
lépe je být proklet nežli zůstat sám.
Nebojím se kříž ten těžký s tebou nést,
pevně se mě chytni nech se láskou vést.
Nezkřiví nám vlásek žádná z temných sil,
láska je náš štít, s ní najdem cestu i cíl.
Uspořádám na oslavu velký ples,
můžeme se zasnoubiti ještě dnes.
V mém náručím nemusíš se lásko bát,
srdce své mi otevři, já mám tě rád.

KLÁRA: Kéž bych směla vrátit čas a na sto zámků,
srdce svoje uzavřít, pak vzdát se spánku.
Je už ale pozdě říkat co jsem měla,
cestu k tobě uzavřít mi musí cela.

VILÍM: Tma nemá moc, ty jsi můj den,
nic nehrozí,

KLÁRA: Mlč prosím jen,
ten dávný sen,
je dávno pryč,
nesmím jej snít,
nechej mě jít…




22) Ples
(Vypravěč, dvořané, Vilím)

Vypravěč: Pospěšte dvořané v zámecké komnaty,
Kníže prý utekl hrobníku z lopaty.
Vilím se podruhé narodil dnes,
na počest zázraku koná se ples.

DVOŘANÉ: Valčík zní - a chce do tance nás zvát,
Hudba hrát - bude než se rozední.
Je tu ples - na počest že ještě dnes,
I Smrt kníže překonal - neskonal,
kéž by do tance se s námi dal.
On však sní - o malé chaloupce a v ní,
Klára dlí - a s ní možná hrobník zlý.
Je to vrah - stráže už ho hledají,
jde z něj strach - někde skryt je potají.

VILÍM: Kláře mé - nesmí nikdo zkřivit vlas,
vem to ďas - že odmítne mě posedmé.
Půjdu k ní - než se jitrem rozední,
budem sví - nikdo se nic nedozví.
Hrobník nám - nesmí bránit ve štěstí,
Neštěstí - bylo by tu zůstat sám.

23) Cesta na hřbitov
(Vypravěč, Vilím)

Vypravěč: Popadl plášť a že nebylo zbytí,
vydal se k oknu jež do noci svítí,
k chaloupce uprostřed hřbitovních zdí,
kde Klára v noci dnes samotná dlí.
Hrobník prý šílený po vsi dnes běhá,
Vilímu v srdci se prostírá něha.
Chtěl by tu dívčinu křehkou jak vánek,
kolébat na rukou než přijde spánek.
Zpívat jí do vlasů písničku z lásky,
poslouchat s dojetím dech svojí krásky.
Korálky z malin jí na šíji dát,
S Klárou si zpívat a s ní se i smát.

VILÍM: Srdce své musím jí ještě dnes svěřit,
na lásku, na štěstí budeme věřit.
Z temnoty ať se nám ďasové smějí,
(vše co je mé) co je teď mé ještě dnes bude její.


24) Jenom pro ni

(Vilím)

Fialové zvonky zvoní,
jenom pro ni, jenom pro ni.
Ptáci pějí k ochraptění,
jenom pro ni, jenom pro ni.
Slunce svítí, voda teče,
pro ni v boji zkřížím meče,
postavím se líté sani,
bít se za ni, bít se za ni!
Za svou lásku, za své štěstí,
dej své dlaně do mých pěstí,
snesu ti i modré z nebe,
chci jen tebe, chci jen tebe.
Prázdnota v mém srdci hlodá,
ty jsi pro něj živá voda,
jsi můj kvítek, jsi má růže,
po ní voní tvoje kůže.
Jsi můj motýl třepotavý,
jsi mé zlato, poklad pravý.
Ty má vílo, ty můj ptáčku,
s tebou nemá nebe mráčku,
s tebou víru neztratím,
srdce tvé ti nevrátím.

(Oba)
VILÍM: Jenom pro ni, KLÁRA: jenom pro něj,
VILÍM: zvonky zvoní, KLÁRA: zvonky zvoněj
OBA: a skřivánek píseň zpívá,
že jsi moje voda živá,
jen pro tebe roste kvítí,
jen pro tebe slunce svítí,
VILÍM: staň se mojí hradní paní,
KLÁRA: otce mého tohle raní.
Klekám tady (prost) bez vší pýchy,
KLÁRA: pykat budu za své hříchy.
Věř můj milý, věř těm řečem,
před prokletím neutečem,
nepodlehnu citům zrádným,
přísaha je slibem pádným.

HROBNÍK (zjevil se v okně) : Prokleta buď Kláro za tu zvrácenost,
Vilím opět tady ač nezvaný (je) host,
Přísahalas matce své, že pokoje dáš,
místo toho kouzlům lásky podléháš.

KLÁRA: Ach lásko má, on pravdu měl,
(můj) cit k tobě je pryč, už (snad) oněměl,
slib dodržet znamená být každý sám,
toť úděl náš, ať dělí nás chrám
víc nesmím ti říct, že (jak) ráda tě mám.

OBA: Přísaha je pár slov pádných/zrádných,
varujme se citů zrádných/vynucených stěží pádných,
věř můj milý, věř těm řečem/nevěř lásko, nevěř řečem,
před prokletím neutečem/nepřátele skolím mečem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama