I školní slohovky se mohou psát dobře...jak dobře se ale budou číst?

9. června 2009 v 16:41 | Skřítě |  Já (P)SAVEC
Pohádka inspirovaná knížkou Příběhů které pomáhají léčit

O víle Mžikalce a skřítku Šmudlínkovi

na téma mentální anorexie

Bylo nebylo jedno Duhové pohádkové království, které se rozkládalo do daleka, kdesi za devatero horami a devatero řekami. A v tom pohádkovém království byl les. Ale nebyl to jen tak obyčejný les, byl to les kouzelný, protože v něm nežila jen obyčejná zvířátka, ale také lesní skřítci a víly. Skřítci střežili a obhospodařovali les, aby v něm bylo vždycky dost dříví na otop, šišek pro veverky a bobulí, kořínků a jiných plodů pro ostatní zvířátka.

Víly zase dohlížely na to, aby v lese všechno pěkně vonělo a kvetlo. Světluškám aby se pěkně blýskaly lucerničky, protože nikdo neměl na tuhle jemnou práci tak tenké prstíčky, jako ony. Jedna z nich, myslím, že se jmenovala Mžikalka, však byla tuze smutná. Její prstíčky se nezdály být tak tenké, jako u ostatních víl a vůbec si připadala celá taková oplácaná a ošklivá. Téhle víle nikdy příliš nešlo vycídit pěkně světluščí lampičku a často ani rozvít květinky. Tahle víla také neměla žádné kamarádky, protože ostatní víly se s ní nebavily. Tvrdily, že s takovým stydlínem se nedá o ničem kloudném pohovořit. "Co je to, stydlín?", říkala si víla a pomyslela si, že určitě nějaké výstižné označení pro tak tlustého a ošklivého tvora, jako je ona. Smutně koukala na skřítky, kteří dováděli na jitrocelové klouzačce a přemýšlela o životě. Vím, proč mě nemají rády, říkala si a kriticky se prohlížela v kapce rosy. Jsem tlustá, to je jasné a těmhle lehounkým tenkým vílám se zkrátka nelíbím. Určitě se mnou začnou kamarádit jakmile zhubnu. "Oběd", volala vílí maminka, ale víla jako by neslyšela. "Sedíš si na uších, Mžikalko?" "Nebudu jíst", zavrtěla hlavou víla. "Nejsi nemocná?", začala se strachovat maminka. "Ne, jen nemožně tlustá", odsekla jí dcera a znechuceně odvrátila pohled od svého odrazu. "Nesmysl", opáčila maminka, "a pokud ti nic není, měla by sis vzít alespoň trošku pampeliškového nektaru." "Nechci, nechte mě být!", vykřikla víla a odlétla se schovat pod nejbližší lopuch, kde měla pokojíček. Zůstanu tu tak dlouho, dokud nezhubnu, umínila si a od té doby jen ležela pod listem a občas vyskočila a udělala pár cviků, aby jí to hubnutí šlo rychleji. Jídla, které sem nosili se ani nedotkla, nebo uždíbla jen tolik, aby "neumřela hlady" a spolknuté kalorie nemohly jít na tloušťku. Den za dnem tak více a více chřadla. Dříve byl slyšet po celém lese její zvonivý smích, to když ji bratři honili po lese a ona se jim vždycky šikovně schovala a vybafla na ně. Ale teď? Ticho. Kap, kap, kapaly z lopuchu kapky rosy a do jejich jednotvárného kapání víla snila svůj sen o štíhlém a krásném těle. Několik týdnů nevystrčila ani nos ze svého úkrytu a nepomohlo žádné hořekování a lamentování. Styděla se, že by lidé mohli spatřit její ošklivé tělo a že by se snad smáli. Maminka víla se už o Mžikalku strachovala. "Snad je opravdu nemocná", řekla tatínkovi a rozhodla se, že zavolá k víle doktora. Jenže ani pan doktor si s Mžikalkou nevěděl rady. Byla očividně zdravá, jen hodně pohublá. "Chce to pohyb na sluníčku", radil mamince, jenže Mžikalka si přece usmyslela, že ji z jejího pokojíčku nikdo nedostane. A tak dál hubla a hubla, její záře pohasínala až byla celá zprůhlednělá a lehounká jako pápěří. Křidélka ji už neposlouchala a na nohou se sotva udržela. "Tak ať", říkala si, "stejně nemůžu ven". Jsou tam ostatní víly a skřítci a jejich kradmé pohledy a špitání by bylo jistě horší než hlad, který už jsem dávno přemohla". "Je to zlé", říkal pan doktor mamince při své poslední návštěvě. " Jestli se nestane zázrak, tak vám Mžikalka co nevidět umře, už se úplně ztrácí před očima." Maminka se dala do usedavého pláče a nebyla k utišení. Pod lopuchem se však mezitím děly velké věci. Kde se vzal, tu se vzal, dováděl mezi stébly trávy malý skřítek Šmudlínek. I dnes měl kabátek ušmudlaný a šinul si to rovnou k lopuchovému hájku. Nejdřív jen tak obhlížel kolem a potom vylezl nahoru na jeden list a začal se houpat. Zpočátku jen tak lehce, ale potom fí a lístek létal nahoru a dolů, jako trampolína. Když vtom najednou…bum bác…a skutálel se Mžikalce rovnou k nohám. To dá rozum, že se víla velice polekala, div leknutím neomdlela. Skřítek se pomalu zvedl, oprášil si kolena a počal se zkoprnělé Mžikalce velmi omlouvat. Když konečně zvedl zrak a prohlédl si vílu od hlavy až k patě, objevil se na jeho tváři němý úžas. "No tohle", pravil si pro sebe a víla se s červenáním schovala za stonek lopuchového listu. "Nekoukej se", škemrala. "Jsem ošklivá a tlustá a vůbec, kde jsi se tu vzal a jak se opovažuješ lézt do cizí komůrky?" "Spadl jsem z nebe" uculoval se skřítek a dál si vílu nestydatě prohlížel. "Šmudlínek, jméno mé", podával víle dobromyslně ručku. Mžikalka se odvážila opatrně přiblížit a nesměle vložila svoji pravici do skřítkovy natažené dlaně. "Ty máš ale stisk", pravila a opatrně vyprostila své pomačkané prstíky. "Ukaž, pofoukám ti je" usmál se skřítek. "I kdepak můj stisk, to ty máš ručku jako chmýří pampelišky". "Já?", divila se víla. "Vždyť já jsem ta nejtlustší víla z celého lesa." Trpaslík dělal, že přeslechl, co právě řekla, protože jinak by se musel s vílou hádat a to by nebylo slušné. "Kdybych chtěl, odfouknu tě celou", chvástal se Šmudlík na oko. Chtěl vědět, co mu na to víla odpoví. "To by ani uragán nedokázal", zasmála se víla. "Umím foukat ještě mocněji než on, nevěříš?", kasal se skřítek. Věděl, že některé víly se moc rády vsázejí, která květinka bude vonět pronikavěji a na kterou přilákají více hmyzu. Také Mžikalka se nechala nachytat a bojovně se postavila před skřítka. "Jen to zkus", vyzvala ho, přestože ji vratké nohy sotva unesly. Skřítek se nadechl a foukl tak, že to vílu odneslo až ke stonku, kde se před chvílí ukrývala. Mžikalka nestačila ani popadnout dech. "To není možné, divila se, takové tintítko a má takový fuk?" Skřítek se usmíval. "Ale kdež, to jen ty jsi tak pohublá, že se sotva držíš na nohou. Malíkem bych tě přepral." To se Mžikalce nelíbilo. Postupně zkusili páku i jiné souboje, ale tam kde dřív hravě vítězila, nedokázala se nyní vůbec ubránit. Něco ti ukážu, pravil skřítek a začal kutit něco zády k víle. Mžikalka byla trošku nazlobená, že ji takový zagroškudla přemohl, ale zvědavost byla silnější. "Pojď blíž", pravil skřítek, "někoho ti představím". Mžikalka pomalu zamířila k němu. Když se jí odkryl prostor za jeho zády, spatřila vílu, která měla úplně stejné šaty i účes jako ona, ale byla na kost vyhublá." Mžikakla nechtěla, aby si víla mohla prohlížet její kypré tvary a proto se utekla schovat. I druhá víla se očividně lekla a zmizela. Podivné setkání, pomyslela si Mžikalka. Ale kdo to mohl být? Nepamatovala si, že by tuhle vílu někdy zahlédla mezi ostatními. Než se ale stačila zeptat, skřítek promluvil. "Povím ti, kdo to byl, ale nejdřív mi řekni, co jsi stačila zahlédnout." Víla mu udiveně odpověděla, že vílu ve stejných zelených šatech jako má ona, jenže tahle vypadala jako špejle. "Špejle? Co je to za podivné přirovnání?" divil se skřítek. "Mnohem štíhlejší než ostatní víly které znám, tak moc hubené, že to až hezké nebylo." Skřítek tleskl do dlaní a ukázal Mžikalce kapku rosy. "A teď? Co vidíš teď?" Víla do ní pohlédla a spatřila samu sebe, jak tu stojí v zelených šatech, nemožně tlustá a ošklivá. "Proč mi to ukazuješ?", vykřikla nahněvaně. "Vím, jak ošklivě vypadám, nemusíš mi to připomínat." "Jsi ošklivá", opakoval po ní skřítek zamyšleně. "Co si to dovoluješ ty…" ohnala se po něm, ale skřítek mrštně uskočil a víla div neupadla. "Jsi ošklivá", pokračoval skřítek, "ale bývala jsi tuze hezká." Víla se mračila. "Bývala?" Povytáhla víla nevěřícně obočí nad nenadálým obratem. Co to skřítek mele za nesmysly, a co má tenhle filuta u všech všudy za lubem? "Už jako miminko jsem byla pěkný cvalík a cpala jsem se jen samou čokoládou a sladkostmi." "Hmm, hm", pokýval hlavou skřítek. "Víš, co jsi před chvílí viděla za mými zády?" "Myslíš tu vychrtlou vílu?", zeptala se Mžikalka. "Tak tohle vyžle jsi byla ty." "Já?", podivila se víla. "Leda tak ve snu." "To nebyl sen", pronesl vážně skřítek. "Ukázal jsem ti v kouzelném pavučinkovém zrcadle tvou pravou podobu." "Tvůj zrak je ošálený zlým kouzlem. Když se podíváš do obyčejného zrcadla, vidíš se jako tlustá, ošklivá víla, ale ve skutečnosti taková vůbec nejsi. Tím, jak jsi přestala jíst, tvá pleť zešedla, vlasy ztratily lesk a kůže vypadá jako by ti ji půjčila tvá babička. Jsi zralá na umření, Mžikalko." Víla se lekla. "Chceš říct, že už se nikdy pořádně nepostavím na nohy a neproletím nad kvetoucí loukou? A že teď vypadám ještě ošklivěji než dříve?" "Můžeš být znovu krásná", řekl skřítek, "ale musíš pro to něco udělat." "Udělám cokoli!", vyhrkla víla. "Skutečně cokoli?". "Ano", přisvědčila víla. "Pak tedy začni znovu jíst." "Ale to budu zase tlustá a ošklivá." "Je tedy lepší umřít?" "To ne!" "Když budeš jíst pravidelně a zdravě nikdy neztloustneš tolik, aby z tebe byla velryba. Jsi víla a dokud můžeš létat, nejsi ani moc tlustá, ani moc tenká, to mi věř."
Od toho dne skřítek navštěvoval Mžikalku pravidelně a dohlížel na to, aby si nic neodepírala, jedla střídmě a zdravě a byla zase veselá jako dřív. Oba se stali nerozlučnými přáteli. Mžikalka byla skřítkovi moc vděčná za to, že jí dokázal otevřít oči a zachránil jí tak život. Zjistila totiž, že se jí ostatní vůbec neposmívají pro to, jak vypadá a že ji berou takovou, jaká je. Skřítek jí moudře poradil, že každý nemusí být krásný navenek, důležité je, co nosí uvnitř. A Mžikalka byla v jádru tuze hodná víla a její veselá a kamarádská povaha nemohla ostatním zůstat bez povšimnutí. Maminka se nestačila divit, co se to s Mžikalkou stalo za divy a zase se spolu smály, jako za starých časů. Občas si Mžikalka vzpomněla na chvíle, kdy byla sama zavřená ve své komůrce a raději tu vzpomínku zaplašila nějakým pamlskem. Už nikdy nechtěla být takhle sama. Věděla, že celodenním létáním od jednoho květu ke druhému vynaloží spoustu energie a nikdy proto nebude příliš tloustnout. "Dokud létám, žiji," řekla si a měla pravdu. Rozlétla se tedy za Šmudlínkem přinést mu vyprané košile, aby pořád nechodil tak ušmudlaný a nemusel se před ostatními stydět. "Je to ale hloupá vlastnost, tahle stydlivost", pomyslela si a rozdávala úsměvy na všechny strany.
Umíš se také smát na svět? Zkus to. Říká se, že svět je s úsměvem je mnohem zářivější a já si přeji, aby nám zářil všemi barvami duhy, přesně tak, jako Duhový vílí les z naší pohádky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama