Petr Gazdík

7. května 2009 v 14:59 | Čerpáno z oficiálních stránek MDB a internetu |  Svět muzikálu & my darlings

Povolání: Herec, zpěvák
Věk: 35
Datum narození: 6. 7. 1973
Znamení: Rak


Herectví bere jako určité poslání. Prozradil, že vůbec nechtěl být hercem. "Chtěl jsem být gynekologem-porodníkem. Říkal jsem si, že je to jediná příležitost pro chlapa, jak rodit děti. Také jsem si říkal, že bych mohl být například právníkem."

V roce 1993 ukončil studium Konzervatoře, od 1.8.1997 v Městském divadle Brno.
S tímto divadlem je však spjatý od dětství. "Na jeho prknech jsem poprvé stál v prenatálních osmi měsících. Moje maminka tehdy hrála Milence z kiosku. Vyprávěla mi jak si stahovala bříško šněrovačkou. První dětskou roli jsem v Divadle bratří Mrštíků hrál ve svých čtyřech letech." Díky tomu všichni jeho starší kolegové a kolegyně byli pro něj v určité době strejda a teta.
V hereckém životě ho provázejí převážně postavy mladých a rozervaných hrdinů - Romeo (Romeo a Julie), Tony (West Side Story), Kristián (Cyrano z Beregeracu), Clauda (Hair) a další. Vůbec mu to nevadí. "Nevím, asi to způsobuje můj fysis. Role rytířů jsou mi ale sympatické. Líbí se mi postavy, které mají v sobě čistotu a ušlechtilost. Snažím se takový být i ve svém normálním životě." Nejvíce mu byli blízké role - Lord Essex v inscenaci Alžběta Anglická (MD Brno), Vid ve Hře o lásce smrti a věčnosti a nyní Lancelot v muzikálu Camelot (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava). Od roku 2004 působí ve funkci šéfa oboru muzikál v Městském divadle Brno.


Petr Gazdík

V roce 1993 ukončil studium Konzervatoře, od 1.8.1997 v Městském divadle Brno.
Od 1.1.2004 je šéfem muzikálu.
Rád vzpomíná na tyto role: Des Grieux (Manon Lescaut), Essex (Alžběta Anglická), Lodovico (Othello), monsieur Villebose (Zkouška aneb Potrestaná láska), Vid (Hra o lásce, smrti a věčnosti…), Romeo (Romeo a Julie).

Z rolí na repertoáru

Jakschitz, "mladistvý hrdina"
Anděl
Demétrius
Jan
Darryl
Tony
Faraón
Judas Iscariot
David, mladý sochař
Jidáš Iškariotský
Pluto
Jean Valjean
Orsino

Z odehraných rolí

Kristián
Ferdinand
Petr Niles
Clifford Bradshaw
Vévoda z Buckinghamu
Téophil Vénot
Gabriel von Eisenstein
Claude
Odysseus
Josef II.
Ferdinand d´Este, následník trůnu
Benjamín, zpěvák
Arktis
Mr. Bumble

Třicátník Petr GazdíkPřipravit pro tisk Odeslat mailem/
Má štěstí na "fasa" role

Prostřední z divadelního rodu Gazdíků, Petr, syn herečky Jany Gazdíkové, dlouholeté přední členky Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), a starší bratr sestry Johany, která se rovněž upsala divadlu, patří svým způsobem k nejzasloužilejším v dnešním hereckém souboru brněnského Městského divadla; a to proto, že v něm vlastně působí už od svých čtyř let, jak dosvědčuje inscenační záznam z nastudování Macbetha. Sám herec prozrazuje: "V divadle jsem vyrůstal od početí, ještě když byla moje maminka ve čtvrtém měsíci, hrála Milence z kiosku. To už jsem vlastně ještě nenarozený osahával prostory našeho jeviště..."
S Petrem Gazdíkem jsme se na našem portále Scena.cz setkali již několikrát. Mimo jiné i v rámci NetHovorů. Blahopřejeme k dalším "fasa" rolím a úspěchům.

Herec Petr Gazdík, který své třicátiny oslaví 20. července, se po studiu konzervatoře a JAMU upsal hned Městskému divadlu Brno. V průběhu dosavadních osmi sezon tu vytvořil bezmála tři desítky hereckých postav, většinou stěžejních, nejčastěji za režijního vedení Stanislava Moši. Stal se hercem, jemuž se dostávalo nejvíce tvůrčích příležitostí, jak o tom svědčí Gazdíkův Des Grieux (Manon Lescaut), Essex (Alžběta Anglická), Radúz (Radúz a Mahulena), Romeo (Romeo a Julie), Tony (West Side Story) a další. Je tomu tak i dnes, dokonce poté, co mu byla svěřena role manažerská - od ledna roku 2004 je v Městském divadle Brno šéfem muzikálové sekce. I přes křeslo úřednické stíhá přece jen práci hereckou, a tak se na jevišti představuje coby Téophil Vénot v muzikálu Nana, Benjamín v hudební komedii Kdyby tisíc klarinetů, Clifford Bradshaw v muzikálu Cabaret, Bedřich Škoda Vrchovský v muzikálové komedii My Fair Lady ze Zelňáku, Kristián v romantické básni Cyrano z Bergeracu či Josef II. v Amadeovi. V současné době studuje roli Mr. Bumbla v muzikálu Lionela Barta Oliver!, který má mít v MdB premiéru 23. a 24. září.


| 18.7.2005 00:07:00 JoMe | | Foto: Scena.cz |

SONDÁŽ: Petr Gazdík

V rubrice Sondáž jsme tentokrát vyzpovídali Petra Gazdíka, herce a šéfa uměleckého souboru muzikálu v Městském divadle Brno. V premiérovém představení Bídníci hraje a zpívá roli Jeana Valjeana.


Zaujalo mě v kině
Vzhledem k mému pracovnímu a rodinnému vytížení jsem nebyl v kině ani nepamatuji.

Zaujalo mě v divadle
Úplně aktuálně londýnské představení Bídníků. Z novinek nesmírně inteligentní a vtipný muzikál Avenue Q.

Zaujalo mě v galerii či muzeu
S návštěvami galerií je to u mě podobné jako s kinem. Dostal jsem však nedávno krásnou knihu Zmizelý svět brněnských kaváren, která je obrazovým průvodcem brněnské předválečné architektury, ale také nádhernou ukázkou ducha našeho města.

Tři oblíbená hudební alba
Momentálně Les Misérables 1985, Les Misérables 1995 a muzikálová novinka Spring Awakening.

Tři oblíbené knihy
Největší z pierotů, Mýty, Vejce a já.

Tři oblíbené restaurace či bary
Ristorante Piazza na náměstí Svobody, Boulevard ve dvoraně Městského divadla Brno, Sarastro v Londýně.

Oblíbený jazyk
Angličtina.

Oblíbený kousek šatníku
Nevím.

Oblíbený kout světa
Londýn.

Nejzajímavější nejen kulturní zážitek z poslední doby
Zkoušky na připravovaný muzikál našeho divadla Bídníci.

Dokořán / říjen 04/05

Petr Gazdík: Jsem vlastně velký lenoch...

Petr Gazdík: Jsem vlastně velký lenoch...
Petr Gazdík (1975) se poprvé objevil na jevišti divadla jako čtyřletý v Macbethovi, hrál jedno z obětovaných dětí, v šesti letech mu byla svěřena role malého Lumka v inscenaci Čapkovy hry Ze života hmyzu. Honza Kučera hrál jeho tatínka. V osmi letech se představil publiku jako Ptolemaios v Kleopatře a jeho poslední dětská role byla role mladého žáka Jakuba Jana Ryby v Noci pastýřů, kde se již setkal s režijní prací Stanislava Moši. Následovala několikaletá pauza, ve které Petr vychodil školu, konzervatoř a posléze studoval JAMU. V roce 1995 se vrátil na jeviště divadla v roli Essexe ve hře Alžběta Anglická v režii Zdeňka Černína, následoval Tony ve West Side Story a řada dalších rolí. Od roku 1997 je Petr Gazdík stálým členem souboru Městského divadla v Brně.
Již celou sezonu máš na starosti muzikálový team Městského divadla. S jakými ses setkal problémy a co považuješ za největší úspěch své sekce?
Naštěstí musím říct, že jsem se s žádnými zásadními problémy nesetkal. Je ale pravdou, že už mám jisté zkušenosti ze svého dřívějšího i současného podnikání se svým nahrávacím studiem a malým divadlem, které jsme před osmi lety založili s Romanem Vojtkem. Tam jsem se naučil, že žádný problém není tak velký, aby se nedal vyřešit, a pokud ano, stejně se s ním nemá cenu moc trápit, musíš se jen spolehnout na nějakou vyšší moc, která buď zasáhne anebo ne... Za největší úspěch nás všech samozřejmě považuji otevření nové budovy muzikálem HAIR - kde se opět ukázalo, jak skvělý team dokážeme na všech frontách být. Podařilo se nám, krom všeho, splnit i předsevzetí mít k premiéře CD z představení - vše to považuji za něco mimořádného - takový malý zázrak...
(No vidíš, a já ho nemám!! Bože ta Broučková je lakomá).
Opustíme-li na chvíli divadlo, zeptám se, jaký máš vztah k zimě, zimním sportům, krátkým dnům a dlouhým večerům?
Mám výborný vztah ke všem sportům, nejsou-li tzv. masové. Tedy i k zimním, moc rád lyžuji, rád jezdím na hory, jen toho času příliš nezbývá. Jako kluk jsem jezdil do Vysokých Tater na Solisko, kde byl můj strýc (ujo) chatárom, toužil jsem být horolezcem, horskou službou - jsem ale kluk z města, tak se můj osud vyvíjel jinak. Zůstala mi z té doby alespoň velká láska k červené barvě bund horské služby - většina mých bund jsou tedy červené... a nejen ty.
Co se týká krátkých dnů a dlouhých večerů, nějak zásadně to nevnímám - jen v Dánsku jsem si najednou uvědomil, co to přesně znamená - v deset hodin ráno tam bylo šero jako u nás v zimě ve čtyři a ve tři hodiny odpoledne byla už úplná tma. Nejdřív jsem nechápal, proč mají na každém rohu psychologickou ambulanci, po pár dnech mi to ale došlo. Když jsme se potom vraceli do sousedního Německa, bylo to jako návrat do země krále Miroslava...
Jsi abstinent? Workoholik?
Určitě nejsem abstinent, ale ani zvlášť nepiju. Jistěže když je dobrá příležitost a správní lidé, rád s nimi strávím čas na nějakém večírku při dobré sklence. Opilý ale nebývám, nemám rád ztrátu sebekontroly. Naštěstí hodně vydržím - někteří kamarádi se mě už snažili opít, ale snad až na jediný případ jsem z toho vyšel se ctí... Nejraději se flámování a večírkům oddávám někde na výletě, říkám tomu "syndrom výlet" - to je se mnou větší sranda než v Brně... ti, jež jsou mi blízcí, vědí... Myslím, že workoholik, jak si ho představuji, nejsem - umím lenošit, a když si to tak uvědomuji, tak vlastně hodně pracuji, abych to měl rychle hotové a mohl si brzy lehnout...
Považuješ workoholismus za špatnou vlastnost?
Já nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když se ptáš, tak si myslím, že špatné je to jen tehdy, když se člověk dostane do takového stavu, že není schopen již dělat nic jiného než pracovat.
Vyrůstal jsi v prostředí divadla a celá rodina je divadlu věrná. Nemáš někdy pocit, že by jsi byl raději třeba právníkem nebo lékařem?
Tohle jsou zrovna dvě profese, které jsem chtěl dělat. O právnickém povolání jsem naprosto vážně přemýšlel a ještě víc jsem chtěl být gynekologem. Mám zato, že je to jediný způsob, jak vlastně může muž rodit děti a to považuji za úžasné... Jenže já jsem vystudoval konzervatoř a to není zrovna nejlepší základ pro právnickou nebo lékařskou fakultu. To si nestěžuji, vzpomínám na konzervatoř jen v tom nejlepším, myslím si, že je to velmi dobrá škola, ale prostě vychovává děti k jiné budoucnosti než je medicína nebo právo. Dneska už jsou tyto moje představy zasunuty v hlubokém podvědomí a není mi líto, že se moje kariéra vyvíjí jinak. Jsem rád, že dělám to, co dělám.
Od skončení školy působíš v Městském divadle, tvůj kamarád a společník v podnikatelské sféře Roman Vojtek vyrazil za štěstím do Prahy a dnes se již nezadržitelně prosazuje do špičky českého showbyznysu. Nemáš někdy nutkání ho následovat?
Tak to určitě ne, Roman je prostě úplně jiná mentalita. V jistém smyslu ho obdivuji, že dělá to, co dělá - chodí po konkursech, po večírcích, musí se prostě starat, aby o něm bylo slyšet, já bych to asi neuměl. Ačkoliv tak možná nevypadám, uvnitř jsem v podstatě introvert, toužím tedy po tom, aby si mé práce někdo všiml mimoděk a tak ji také ocenil - jinak to pro mě nemá příliš smysl - například castingy vůbec nezvládám, nabídka musí přijít přímo, jinak sedím raději doma...
Tvá nejhorší zkušenost s divákem?
Nevzpomínám si na žádnou špatnou zkušenost. Nejlepší referenční vzorek je pro mě dětský divák, mnohdy přijdou děti do divadla více či méně na popud rodičů nebo školy a raději by den trávili někde na hřišti, bývají otrávení a spontánně to dokáží dát najevo. Když si takového diváka dokážeš získat na svou stranu, máš vyhráno. Dětský divák nic nepředstírá, netlačí ho ještě společenská konvence.
V pubertě jsem měl idealistické představy o povolání herce, zdálo se mně, že je to jedno z nejlepších povolání. Až teprve léta u divadla, kde mi z profese fotografa zůstává určitý nadhled, si uvědomuji, jak těžké a nejisté je to povolání. Nemáš někdy obavy z budoucnosti?
Já mám několik želízek v ohni, tak zatím z budoucnosti žádné velké obavy nemám. Rozumím ale, o čem mluvíš, v divadle vyrůstám od dětství a pamatuji již několik hereckých generací. Vím, jak obtížné to někdy bývá - zvláště pak pro dámy. Většina dramat je psána spíš pro muže a dobrých ženských rolí je pomálu. Uvědomuji si, jak je to obtížné, když se z pozice oslnivě zářící hvězdy, mnohdy lusknutím prstu, herec pomalu přesune do zapomnění ještě v době, kdy je pln sil a energie. Asi nemá smysl se toho bát, je to jako bys žil s obavou, že tě přejede auto, může se to stát - prostě i takové je divadlo.
Největší boj sehrává herec s pamětí, režiséry a časem. Kolik nosíš v hlavě inscenací, nemyslím jen text, ale také kompozici pohybu, taneční variace a kostýmní úpravu postavy?
Mám to štěstí, že mě Pánbůh obdařil dobrou pamětí. Nemusím prozatím trávit mnoho hodin učením textu. Je to sice trošičku horší, než když jsem začínal, ale také mám dnes v hlavě možná pětadvacet rolí. Teď zrovna jsme hráli po půl roce Elektru (Smutek sluší Elektře) a trochu jsem měl obavy, jestli si na všechno vzpomenu a večer předtím, paradoxně při představení Hair, najednou cvak a celá Elektra automaticky naskočila, jako když do přístroje zasuneš cédéčko. V herecké akci ti také pomáhá prostředí, na které sis při zkouškách zvykl, stane se někdy, že vypadne nějaké slovíčko, ale vždy se podaří udržet smysl konverzace, okamžitá ztráta paměti je horší při zpěvu, tam není čas něco nahradit, vymýšlet, muzika jde neúprosně kupředu a tak zbývá mnohdy jen to pověstné lalalala.
Vytočil tě někdy režisér natolik, že jsi měl chuť se vším praštit?
Vytočil, jednou jsme se takhle nepohodli s jedním kolegou režisérem, ani to nebylo při práci, ale v rozhovoru v kavárně. Seděl jsem s ním a Romanem Vojtkem a on nám najednou řekl o naši práci takové věci, že jsem měl pocit, nakolik má smysl u toho divadla dál zůstávat, když mi něco takového říká režisér. Hned druhý den jsem volal Standovi Mošovi, který byl pracovně v Německu, a chtěl jsem to řešit odchodem z divadla. Standa jako správný diplomat přerušoval rozhovor a říkal ...prosím tě, já tě teď nějak špatně slyším… je tady špatný signál… řekneme si to až přijedu… Samozřejmě, když se vrátil do Brna, tak mě to dávno přešlo - jsem taková povaha, špatné věci zapomínám.
Řídíš svoji část divadla, podnikáš, reprezentuješ, kolik ti zbývá času na soukromí, rodinu? Jaká je tvoje představa šťastné rodiny?
Jak to mám se soukromím a rodinou, na to by ti odpověděli spíš moji blízcí. Možná nebudou úplně spokojeni. Já jim ale opravdu plně věnuji svoji přítomnost duševní, často domů volám a stále na ně myslím. Volné dny a prázdniny trávíme společně - i když i těch je pomálu - zájezdy a tak. Jsem ve znamení Raka a Raci mají rádi velkou rodinu, nemyslím tím jen sebe, moji ženu a spoustu dětí, ale soudržnost i s příbuzenstvem, byť i vzdálenějším.
Setkal ses někdy se závistí, závistí, která má řadu podob? Závist materiální, závist kariérová, závist neschopných. Znám dokonce i závist schopných, která je založena jen na neuspokojené ješitnosti a lidského neukojení.
Asi setkal, ale já si toho nevšímám.
Jsi výrazně pohledný mladý muž, téměř vzor dokonalosti slovanského chlapáctví, jak to máš se vztahem k něžnému pohlaví?
(Petrovi se rozzáří oči) No úplně krásně. V tomto směru je u mne vše v pořádku, já si žen hluboce vážím. Vždycky jsem měl víc kamarádek než kamarádů, mám pocit, že si s nimi lépe popovídám, jsou zábavnější, křehčí, postrádají vlastnost, která mne u nás chlapů trošku štve. Každý v sobě máme tendenci trochu se vytahovat, a to mi leze na nervy. Děvčata touto vlastností oplývají méně. V komunikaci se ženami také dochází k milému a příjemnému jiskření - to s klukama nezažiješ. Společnost něžného pohlaví je úžasná věc a to nemluvím o tom, že dokáží být matkami. Pro mě je to fakt zázračné.
Jak vidíš budoucnost Městského divadla a muzikálového teamu, za který neseš odpovědnost?
Já jsem opravdu přesvědčen, že ten team je mimořádně dobrý. Když jsem měl možnost vidět různé světové muzikálové produkce, uvědomil jsem si, že ti nejlepší z nás by mohli beze studu vystoupit po boku těch, které jsem viděl. Jediné, co jsem vždy trochu divadlům ve světě záviděl, byla dokonalá jevištní technika, dokonalý zvuk, perfektní světla... Standa (Moša pozn. red.) to jednou správně definoval …génius se sice projevuje v omezení, ale proč bychom stále museli tvořit v omezení?... Moderní světové hudební divadlo je dnes krom jiného dokonalá show. Okamžik, o kterém jsme již léta všichni snili, přišel v podobě nové Hudební scény. Dnes se můžeme skutečně rovnat divadlům v Německu, Londýně, Španělsku atd. Dnešní divák zhýčkaný dokonalou hollywoodskou filmovou produkcí se najednou v divadle může setkat s obdobně dokonalou produkcí a navíc nesedí před světelnými stíny, ale před živým hercem, který do něj vysílá svoji lidskou energii. I díky tomu můžeme člověka přesvědčit, aby opustil pohodlí křesla před televizí, příšeří kina a přišel za námi do divadla zúčastnit se každovečerního zázraku vzniku představení, večera, který je pokaždé jiný a v němž se člověk stává součástí pozitivně naladěného společenství. Domnívám se, že jinde než v divadle se to nedá zažít.. Budoucnost tedy vidím, ostatně jako vždy, růžově.
Co považuješ za zabitý čas?
Já jsem založením velký lenoch, zabitý čas neznám. Pro mne není asi nic zabitým časem, všechno je můj život, moje cesta.
Mají herci a filozofové typu Jan Werich, Jiří Voskovec, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Rudolf Hrušínský, Václav Voska, v dnešní mladé herecké generaci své následovníky?
Určitě!!! To se projeví až po letech.
Podle bible nastal okamžik, kdy Kristus vyhnal obchodníky z božích domů. Není již ten okamžik, kdy by se mělo lidstvo zamyslet nad upřednostňováním svých materiálních zájmů na úkor duševního života?
Tohle je věc, kterou nedokáži objektivně posoudit. Před listopadem to bylo v tomto směru jednodušší, ve výloze byly tři věci a tak jednu sis pořídil a bylo to, na něco lepšího jsi musel mít tuzexové bony nebo strýčka v "Americe"... Dneska je všechno jinak, vstoupíš do obchodu a všechno je tak nablýskané a krásné, můžeš propadnout pocitu, že to všechno potřebuješ, i když je to omyl. Dnes již není rozdíl mezi obchodem ve Vídni nebo v Brně, žádné fronty, žádné nedostatkové zboží. Žádné pomeranče jen na Vánoce. Kamiony křižují Evropou a převáží kvanta zboží z jednoho místa na druhé. Já to nedovedu zhodnotit, jestli je to špatně nebo dobře, prostě to tak je. Pokud to ale mám hodnotit z pohledu nás divadelníků, jsme tady od toho, abychom lidem přinášeli hlubší zážitek, ale nemůžeme si myslet, že lidi změníme. Takový je životní styl a tak to bude dokud se nestane něco zásadního. Bože, snad se nic nestane. ...Vidíš a stalo se, třeba v Thajsku... hrůza.
Myslíš si, že v polistopadovém vývoji nastala v české republice nějaká chyba? Pokud ano, kdy a kde?
Určitě se stalo moc chyb, ale neměli jsme přeci žádné zkušenosti. Když jsem založil firmu, tak jsem nadělal tolik kopanců, které bych s dnešními zkušenostmi asi neudělal... asi. Podobně na tom museli být ti, co stáli v prvních řadách po listopadové změně. Nemůžeme se na ně zlobit. Přiznávám však, že mě při každých volbách zaráží náklonnost k levicovosti až extrémní - myslím tím komunistickou stranu - jako by lidé vážně zapomněli??!? Domnívám se, že lidé si rychle zvykli na všechny výhody, které jim demokracie a jistá forma kapitalismu přináší, ještě stále si však neuvědomili, že to všechno nejde získat zadarmo, že už si nikdo z nás nemůže myslet, že jeho problém, ať už jakýkoliv, za něj vyřeší centrálně někdo jiný mávnutím kouzelného proutku. Je na každém, jak si svůj život zařídí, pokud je samozřejmě zdráv a při síle.
Jak vnímáš divadelní kritiku? Vnímáš vlastní chyby?
Určitě, ale prozatím jsem se o nich v novinách nedočetl. Žádnou zásadní kritiku, která by fundovaně rozebrala moji práci, jsem nečetl.
Co tě dovede nejvíc vytočit?
Jak už jsem říkal, jsem v podstatě introvert a tak se hlavně vytáčím sám v sobě a než na situaci reaguji veřejně, tak ji v sobě několikrát převrátím, zhodnotím a snažím se ji vyřešit v klidu. Většinou zjistím, že jde jen o otázku neporozumění nebo omylu. V poslední době si ale, pravda, občas říkám, jestli by nebylo rozumnější hned z počátku někomu jednu vrazit, aby se mu rozsvítilo a mít klid v duši. To ovšem myslím obrazně... i když...
Jsi bohatý?
Doufám, že jsem bohatý vnitřně. Finančně to nejsem, o materiálním bohatství mám úplně jinou představu. Většinu peněz, které jsem kdy vydělal, jsem investoval do splnění svých snů. A ty jsou, pravda, náročné a znovu o divadle...
Jef Kratochvil | 24. 01. 2005
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama